(hraje piáno)
Nacházíme se v Národní Galerii
Washington, D.C.,
kde si prohlížíme obraz od
Francoisa Bouchera
"Venuše, utěšující miláčka".
Tohle dílo je pravděpodobně
z roku 1751. Jen se podívejte,
je to sladké.
To ano. Venuše je úhlopříčně
na středu plátna.
Což nám připomíná,
že obraz patří do
Baroka
Ano, rozkošně nahá Venuše,
s levou paží
nataženou přes tělo,
se snaží Amorovi ukrást
všechny šípy, tak aby nemohl...
... dělat neplechu...
Aby se do sebe lidé zamilovali.
Ten šíp, ta jiskra touhy,
kterou Amor ovládá.
Přesně. A zástup těch jemně
zelených a modrých
a růžových zbarvení, které nám
připomínají Rokoko.
Je tam snaha o
přerušení domněnek,
o fantazii a vytvoření
absurdního snového prostoru.
Podívej na tu krajinu.
Zároveň je i není v centru dění.
Rozplývá se.
Ve středu, trochu vpravo v pozadí
je velký strom, pak ale také
vzdálenější stromy
a ... mezi nimi není reálný prostor.
Ano, tohle není reálné
uspořádání prostoru.
To tedy není.
Jakoby navození pocitu
přírody a krajiny.
Má to být jakési hravé,
shovívavé vyjádření
bohatství spolu s emocemi,
láskou a touhou.
A samozřejmě
to bylo na objednávku
Madame de Pompadour?
... což byla milenka krále
a jsou zde dokonce náznaky,
že právě ona pózovala jako Venuše,
i když myslím ...
Jenže si ji velmi idealizujeme.
To zřejmě ano,
ale vypovídá to hodně ve
prospěch okamžiku.
Víte, tohle období
před Francouzskou revolucí,
kdy se malba soustředila na emoce,
určité požitky
a další tělesné libosti.
(hraje piáno)