Rád bych vás požádal, abyste zavřeli oči. Představte si, že stojíte před vstupními dveřmi vašeho domu. Zkuste si vybavit barvu těch dveří, materiál, ze kterého jsou vyrobeny. Nyní si představte skupinku obtloustlých nudistů jedoucích na kolech. Bojují o přední místa v cyklistickém závodě nudistů a míří si to přímo k vašim vstupním dveřím. Je třeba, abyste si to představili. Šlapou jako o život, celí zpocení, letí jako blázni. A napálí to přímo do vašich vstupních dveří. Vzduchem letí kola, špice přistanou do nevhodných míst. Překročte práh svých dveří a vstupte do foyer, haly, cokoli co tam uvidíte, a vnímejte odstíny světla. Osvětluje Sušenkovou příšeru. Sušenková příšera na vás mává ze sedla urostlého hnědáka. Je to mluvící kůň. Téměř cítíte, jak vás modrý kožich Sušenkové příšery šimrá na nose. Vzduchem se line vůně rozinkové sušenky, kterou si co nevidět nacpe do pusy. Projdete kolem něj do obýváku. Představte si, v plné imaginativní kráse, Britney Spears. Je spoře oděna, tancuje na stolku a zpívá svůj hit "Hit Me Baby One More Time." Následujte mě teď do kuchyně. Kuchyně je vydlážděna žlutými kachličkami a z trouby po nich pochodují Dorotka, Plecháč, Strašák a lev z "Čaroděje ze země Oz," ruku v ruce poskakují přímo k vám. Dobře. Teď otevřete oči. Chci vám něco říct o jedné prapodivné soutěži, která se koná každé jaro v New Yorku. Nese název "Paměťové mistrovství Spojených států." Před pár lety jsem se jel na tuto soutěž podívat jako vědecký novinář s očekáváním, že se bude jednat o něco jako superpohár géniů. Ve skutečnosti se jednalo o bandu chlapíků a pár dam, lišících se od sebe jak věkem, tak péčí o svůj zevnějšek. (Smích) Učili se nazpaměť stovky náhodných čísel po pouhém jednom pohledu. Memorovali desítky a stovky neznámých jmen. V krátkých časových úsecích se byli schopni naučit nazpaměť celé básně. Soutěžili o to, kdo si bude schopný nejrychleji zapamatovat pořadí zamíchaného balíčku karet. Tohle je neuvěřitelné, pomyslel jsem si. Tihle lidi jsou hříčka přírody. S některými z nich jsem nahodil řeč. Tohle je Ed Cook z Anglie, kde patří mezi nejlepší v paměťových dovednostech. Zeptal jsem se ho: "Ede, kdy jsi zjistil, že máš takovýto talent?" Načež Ed odvětil: "Nejsem žádný génius. Ve skutečnosti mám jen průměrnou paměť. Každý ze soutěžících vám řekne, že má jen průměrně dobrou paměť. Všichni jsme jen naši paměť vycvičili, abychom byli schopni dosáhnout těchto zázračných výkonů, pomocí starodávných technik, které vymysleli před 2 500 lety v Řecku. Stejné techniky, které používal Cicero k zapamatování svých projevů, stejné techniky, jaké používali středověcí učenci k zapamatování celých knih." Já na to: "Jaktože jsem o nich nikdy předtím neslyšel?" Stáli jsme před soutěžní halou a Ed, jinak skvělý, chytrý, ale trochu výstřední anglický chlápek, mi říká: "Joshi, ty jsi americký novinář. Znáš Britney Spears?" "Cože? Ne. Proč?" "Já bych totiž hrozně rád naučil Britney Spears, jak si zapamatovat pořadí karet v zamíchaném balíčku v přímém přenosu amerického pořadu. Všichni by tak viděli, že to dokáže úplně každý." (Smích) Řekl jsem mu: "Nejsem sice Britney Spears, ale možná bys mě to mohl naučit. Musíš přece někde začít, ne?" A to byl začátek mé cesty do neznáma. Velkou část dalšího roku jsem strávil nejen trénováním paměti, ale také jejím zkoumáním, snahou pochopit jak pracuje, proč někdy nefunguje a jaký má skrytý potenciál. Setkal jsem s mnoha zajímavými lidmi. Tohle je E.P. Amnestik, který měl dost možná tu nejhorší paměť na světě. Byl na tom tak špatně, že si ani nepamatoval, že ztratil paměť, což je neuvěřitelné. Jeho příběh je neuvěřitelně tragický, ale je příkladem toho, jak zásadní roli paměť hraje při utváření naší osobnosti. Na opačném konci spektra jsem potkal tohoto chlapíka. Kima Peeka. Byla jím inspirována postava Dustina Hoffmana ve filmu "Rain Man". Strávili jsme spolu jedno odpoledne ve veřejné knihovně v Salt Lake City a učili se nazpaměť telefonní seznamy, skvělá zábava. (Smích) Přečetl jsem celou řadu spisů o paměti starých více jak 2000 let, napsaných ve starověké latině a pak z pozdější doby středověku. Naučil jsem se spoustu zajímavých věcí. Jednou z nich byla skutečnost, že kdysi nebyla představa trénované, disciplinované, kultivované paměti zdaleka tak cizí, jak se nám zdá nyní. Lidé kdysi věnovali velké úsilí trénování své mysli. Během posledních tisiciletí lidé vynalezli spoustu technologií -- od abecedy a svitků přes rukopisy, tiskařský lis a fotografii až k počitačům a chytrým telefonům -- všechny tyto vynálezy umožnily jednodušší uchování našich vzpomínek tak, že jsme na ně v podstatě mohli částečně přelít tuto základní lidskou kapacitu. Tyto technologie nám nejen umožnily existovat v moderním světě, ale také nás změnily. Zanechaly stopy v naší kultuře a domnívám se také, že ovlivnily i naše kognitivní schopnosti. Za předpokladu, že si moc nemusíme pamatovat, se někdy zdá, že jsme zapomněli, jak si pamatovat. Jedním z mála míst na Zemi, kde najdete pár lidí, kteří jsou nadšení z myšlenky trénované, disciplinované, kultivované paměti, je právě zmíněná paměťová soutěž. Není úplně ojedinělá, podobné soutěže se pořádají po celém světě. Mě vždycky fascinovalo to, jak to tihle lidi dokážou. Před pár lety se rozhodlo několik vědců z University College London otestovat skupinku paměťových šampionů. Chtěli zjistit následující: Mají tito lidé mozek, který se nějakým způsobem, strukturálně či anatomicky, liší od toho našeho? Odpověď zněla: Ne. Jsou chytřejší než my? Dali jim sadu kognitivních testů a odpověď byla: Ani ne. Podstatný rozdíl byl však mezi mozkem paměťových přeborníků a kontrolních subjektů, se kterými je porovnávali. Když dali přeborníky na magnetickou rezonanci, aby prohlédli jejich mozek při zapamatování si čísel, lidských tváří a obrázků vloček, zjistili, že přeborníci narozdíl od ostatních zapojovali jiné části mozku. Zdálo se, že používali část mozku, která je spojena s prostorovou pamětí a navigací. Proč? A co si z tohoto poznání můžeme odnést my? Tento druh paměťové soutěže je podobný závodu ve zbrojení, kdy každý rok někdo přijde s novou, rychlejší a efektivnější metodou, jak si zapamatovat více věcí, a zbytek soutěžního pole se ho snaží dohnat. Tohle je můj přítel Ben Pridmore, trojnásobný paměťový šampion. Na stole před ním je 36 zamíchaných balíčků herních karet, které se pokusí během jedné hodiny zapamatovat pomocí své vlastní techniky. Podobnou techniku použil k zapamatování přesného pořadí 4140 náhodných binárních číslic během 30 minut. Ano. Přestože je nesčetné množství způsobů, jak si v těchto soutěžích věci zapamatovat, všechny techniky, které jsou používány, spějí ke stejnému konceptu, který psychologové označují termínem elaborativní kódování. Tento koncept je hezky popsán paradoxem pod názvem Pekař/pekař, který říká: Představte si, že řeknu dvěma lidem, aby si zapamatovali stejné slovo. Prvnímu řeknu: "Zapamatujte si tohoto chlápka, jmenuje se Pekař." Druhému řeknu: "Zapamatujte tohoto chlápka, je to pekař." Když se pak po čase zeptám prvního: "Pamatuješ si to slovo, co jsem ti před chvílí řekl? Pamatuješ si, co to bylo za slovo?" Ten, kterému jsem řekl, že se chlápek jmenuje Pekař, si na slovo vzpomene hůř, než ten, kterému jsem řekl, že pracuje jako pekař. Stejné slovo, ale jinak zapamatovatelné. Divné, že? Co se tedy stalo? Jméno Pekař vám ve skutečnosti nic neříká. Je naprosto oddělené od všech vašich dalších vzpomínek. Zatímco pekaře jako povolání známe všichni. Pekaři nosí srandovní bílé čepice. Pekaři mají ruce od mouky. Když se pekař vrátí domů z práce, pěkně voní. Možná dokonce nějakého pekaře známe. A když pak poprvé uslyšíme to slovo, začneme jej spojovat s asociacemi, které nám usnadňují si jej vybavit později. Celé kouzlo toho, jak si co nejvíce zapamatovat nejen v těchto paměťových soutěžích, ale i v každodenním životě, spočívá v tom, abychom dovedli převést Pekaře na pekaře. Převést informaci, která postrádá kontext, význam a smysl a nějak ji upravit, aby byla smysluplná mezi všemi ostatními věcmi, která máte uložené v paměti. Jedna z pokročilejších technik jak tohoto dosáhnout pochází z doby starověkého Řecka před 2500 lety. Začalo se jí říkat paměťový palác. Tady je příběh, který stojí za jejím vytvořením: Byl jednou jeden básník Simonides, který šel na hostinu. Byl vlastně najatý jako bavič, když jste tehdy totiž chtěli mít pořádnou party, tak jste si nepozvali DJ, ale básníka. Simonides se postaví, přednese nazpaměť naučenou báseň, vyjde ven ze dveří a v tom se celý sál zhroutí. Všichni uvnitř jsou zabiti. Nejen, že jsou všichni mrtví, ale jejich těla jsou k nepoznání. Nikdo neví, kdo byl uvnitř, nikdo neví, kde kdo seděl. Těla nemohou být náležitě pohřbena. Jedna tragédie se nabaluje na druhou. Simonides stojí venku jako jediný, kdo přežil, a mezi troskama zavře oči a zjistí, že si dokáže v mysli vybavit, kde každý z hostů na večírku seděl. Vezme každého z pozůstalých za ruku a dovede je k místu, kde pod troskami leží jejich drazí. Simonides v tu chvíli přišel na to, co všichni tak nějak intuitivně tušíme -- špatně si pamatujeme jména a telefonní čísla a doslovné instrukce od našich kolegů z práce, máme však výjimečnou zrakovou a prostorovou paměť. Kdybych se vás zeptal na prvních 10 slov příběhu o Simonidovi, který jsem vám teď vyprávěl, dost těžko si na ně vzpomenete. Vsadil bych se však, že kdybyste si teď měli vybavit, kdo seděl na mluvícím hnědákovi ve vašem foyer, nebudete mít problém. Hlavní myšlenkou paměťového paláce je vytvořit si v mysli smyšlenou konstrukci a vyplnit ji představami věcí, které si chcete zapamatovat -- čím šílenější, podivnější, směšnější, vzrušující, odpornější ta představa je, tím lépe si ji zapamatujete. Tato pomůcka je stará více jak 2000 let a sahá až do dob raných latinských spisů o paměti. Jak to tedy funguje? Řekněme, že jste byli pozváni přednést prezentaci na hlavním pódiu TEDu, a chcete ji přednést z hlavy stejným způsobem jako Cicero, kdyby jej před 2000 lety pozvali na TEDxŘím. Mohli byste to udělat tak, že si představíte, jak stojíte před vstupními dveřmi vašeho domu, a vymyslíte si nějakou naprosto šílenou, směšnou, nezapomenutelnou představu, která by vám připomněla, že první, o čem chcete mluvit, je tahle šílená paměťová soutěž. Pak vejdete do domu a spatříte Sušenkovou příšeru na hlavě pana Eda. To by vám připomnělo, že chcete představit vašeho kamaráda Eda Cooka. Pak byste uviděli Britney Spears, která by vám připomněla říct ten vtip. Následně vejdete do kuchyně a čtvrté téma, o kterém chcete mluvit, je ta podivná cesta, na kterou jste se na rok vydali, a na to, abyste si na vše vzpomenuli, máte několik smyšlených přátel. Takhle si proslovy pamatovali římští řečníci -- ne slovo od slova, což vás jenom zmate, ale od tématu k tématu. Úvodní věta odstavce nesoucí hlavní myšlenku ("topic sentence") vlastně pochází z řeckého slova "topos", což znamená "místo". Je to pozůstatek z doby, kdy lidé přemýšleli o řečnickém umění v těchto prostorových termínech. Spojení "na prvním místě" znamená první místo v našem paměťovém paláci. "To je skvělé," pomyslel jsem si a opravdu mě to chytlo. Navštívil jsem několik dalších paměťových soutěží. A napadlo mě, že bych mohl o této subkultuře paměťových atletů napsat něco víc. Byl tu však jeden problém -- paměťové soutěže jsou až chorobně nudnou záležitostí. (Smích) Vážně, jsou jako skupinka lidí píšících Scia. Nejdramatičtější chvilkou je, když si někdo začne masírovat hlavu. Jsem ale novinář a potřebuji o něčem psát. Vím, že se v mysli soutěžících odehrávají neuvěřitelné věci, ke kterým ale nemám přístup. Uvědomil jsem si, že pokud chci o tomto napsat příběh, je nezbytné, abych se do nich víc vžil. A tak jsem každé ráno, ještě než jsem si sedl k novinám, strávil 15 až 20 minut pokoušením si něco zapamatovat. Mohla to být báseň, jména ze staré ročenky, kterou jsem pořídil na bleším trhu. Zjistil jsem, že to je strašná sranda, což bych nikdy neřekl. Byla to sranda, protože se nejednalo o trénování paměti. Je to o tom, že se neustále snažíte zlepšit ve vytváření, ve smýšlení naprosto absurdních, vzrušujících, legračních a snad nezapomenutelných představ ve vaší mysli. A docela mě to chytlo. Tady na sobě mám standardní tréninkovou výstroj soutěžících. Tohle jsou klapky na uši a sada brýlí, které jsou celé zakryty až na dvě malé dírky, jelikož úhlavním nepřítelem soutěžícího je ztráta soustředění. Vrátil jsem se na místo, kde se konala soutěž, o které jsem minulý rok psal, a napadlo mě, že bych se mohl taky zúčastnit jako součást takového experimentu v rámci aktivní novinařiny. Mohl bych tak napsat pěkný epilog k celému svému výzkumu, pomyslel jsem si. Problémem ale bylo, že celý experiment zkolaboval. Soutěž jsem totiž vyhrál, což se vůbec nemělo stát. (Potlesk) Je sice hezké zapamatovat si proslovy, telefonní čísla a nákupní lístky, ale o to ve skutečnosti přece nejde. Jedná se jen o triky, o triky, které fungují, protože jsou založeny na poměrně jednoduchých principech, na nichž náš mozek pracuje. A nemusíte vytvářet paměťové paláce nebo si pamatovat balíčky hracích karet, abyste se dozvěděli trochu víc o tom, jak funguje vaše mysl. Často zmiňujeme lidi se skvělou pamětí, jakoby byli nositeli jakéhosi přirozeného nadání, ale tak tomu není. Skvělé paměti se dá naučit. Zapamatujeme si věci, když se soustředíme, když jsme do něčeho hluboce ponořeni. Pamatujeme si věci, když dokážeme uchopit informaci a zážitek a přijdeme na to, čím je pro nás užitečná, proč je důležitá a barevná. Lépe si pamatujeme, pokud umíme převést danou informaci do podoby, která dává smysl mezi všemi ostatními věcmi a zážitky, které v naší hlavě poletují. Když umíme převést Pekaře na pekaře. Paměťový palác a další techniky jsou jen zkratky. Vlastně ani nejsou zkratkami. Fungují, protože vás na sobě přimějí pracovat. Donutí vás k hlubšímu zamyšlení, jistému uvědomění, které obyčejně jen málo z nás cvičí. Ve skutečnosti neexistují zkratky. Jedině tak si věci zapamatujeme. Pokud je něco, co bych chtěl, abyste si odnesli, pak je to E.P., amnestik, který si ani nepamatoval, že má probém s pamětí, díky kterému jsem si uvědomil, že naše životy jsou souhrnem vzpomínek. Kolik z nich jsme ochotni ztratit z našeho už tak krátkého života tím, že se naplno oddáme našim mobilům, iPhonům, nevěnováním pozornosti lidem naproti nám, kteří s námi mluví, tím, že jsme tak líní, že nejsme ochotni se pořádně zamyslet? Na vlastní kůži jsem zjistil, že každý z nás disponuje neuvěřitelnými paměťovými schopnostmi. Pokud však chcete žít nezapomenutelný život, musíte být člověkem, který si nezapomíná pamatovat. Děkuji. (Potlesk)